Spící tvář

27. prosince 2012 v 16:44 | Natali |  Bílá vrána
Po dlouhé odmlce, která byla způsobena, jak moji leností, tak i Vánočním vytížením a prací na mojí knize se kterou to vidím, poměrně bledě, ale to je vedlejší Smějící se.

"Přede mnou nezůstane v bezpečí žádný zámek," muž odložil pero a podíval se na stranu svého deníku. Kolem foukal silný vítr a jeho zábly prsty. Rozhlédl se po ostatních bezdomovcích a dal se opět do psaní; " Co? Já, zloděj? Ne, to ne, ale ulice mě naučila, jak se dostat kam chci. Možná by ze mě byl dobrý zloděj, ale já o to nestojím. Od malička jsem se chtěl stát malířem a dá se říci, že těch pětatřicet let čekám na uznání. Na to až za mnou někdo přijde a řekne: "Na Vás čekají v Národní galerii," ale čím jsem starší, tím spíše začínám prozírat a dochází mi, že se to asi nikdy nestane. Svoje obrazy prodávám...všude, kde se dá. Většinou na ulici a... a tak. Za peníze, tedy, když si ty obrazy někdo koupí, kupuji barvu a všechno, co k tomu potřebuji, ale... to vůbec není podstatné, nechápu, proč vám to tady píšu, já....," muž se na chvíli zamyslel, jak to má napsat, ale potom se sám sobě zasmál a list z deníku vytrhl a spálil. Chvilkový oheň ho alespoň na chvíli zahřál.
"Dneska to nějak fouká, co?" zeptal se ho jeden dotěrný bezdomovec, kterého se už měsíc marně pokoušel zbavit. Daniel, jak se muž jmenuje, byl od vždy samotář. Velká společnost ho rozrušovala a budila v něm zvláštní strach, a tak radši trávil své promarněné dny, jak sám s oblibou říkával, o samotě.
"Jo, dneska je.... fakt zima," řekl Dan, vzal si deku, zbytek deníku a malířské potřeby a vyšel z pod mostu.
"Kam deš?" zeptal se ho bezdomovec, který byl cítit alkoholem.
"Pryč od tebe," řekl, otočil se a dál už ho neposlouchal.
Už je pozdě, hodiny na věži ukazovaly půl dvanácté večer. Lidé už budou spát, pomyslel si a zadíval se na krásné nikdy nespící město v záři pouličních lamp.
"Vítej doma," řekl sám sobě, když se zastavil u jednoho luxusně vyhlížejícího domu. Rozhlídl se kolem sebe, jestli ho někdo nevidí a opatrně, ale s lehkostí si otevřel vstupní dveře. Zul se, sundal si kabát a potichu vešel do domu. Vyšel po schodech nahoru a opatrně vzal za kliku nejbližšího pokoje, ve kterém se už nesvítilo. V posteli tam spala krásná dívka, jejíž tvář halily prameny vlasů. Daniel si přisunul židli k její posteli, rozdělal si malířské plátno a vyndal obyčejné tužky. Maloval ji asi tři hodiny a dívka se po celou dobu ani nepohnula. Když domaloval a byl se svým obrazem spojený, sundal ho z podstavce a položil vedle dívčiny postele. Sbalil si věci, sešel ze schodů, obul se, oblékl si bundu, vyšel ven z domu a zase zamknul. Sedl si vedle bytu, otevřel si deník a začal znovu psát; "Mé povolání je malíř. Maluji lidi v noci, když spí, aniž by o tom věděli. Je to sice zvláštní a vím, že si tím koleduji o vězení za vloupání, ale baví mě to. Přes den vysedávám na ulici a maluji lidi za peníze. Za večerní obrazy nedostanu nic, nic kromě krásné vzpomínky," Daniel si třikrát přečetl řádky svého deníku. Potom se zamyslel a prohlásil;
"Blbost," a stranu deníku opět vytrhl. Potom si lehl, přikryl se dekou a usnul.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu?

KLIK

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama